Proč nikdy nedopíjím láhev

Článek nemusí být dlouhý, aby byl možná zajímavý. Je z další dlouhé řady toho, co skutečně žiji, co dělám, co si myslím. K tomuto názoru jsem vlastně došel po mém rozhovoru na Whisky essence a společném víkendu s Václavem Routem na vyhodnocování soutěžních vzorků na CNSC v Hatích.

Máme láhev, vypijeme jí a co pak? Vzpomínáme, chlubíme se, ale nic není tak krátkého jako naše paměť. A tak jsem při dlouhém večeru přemýšlel, co vlastně se všemi těmi láhvemi, co mám rozpité, budu dělat. Na druhý den, jsem šel na internet, objednal si 0,2l skleničky s uzávěrem a myšlenka byla dokonána.

Když mám láhev, rozdělím jí do třech dílů. 0,3l vypiji. Whisky je skvělá, plná vůní, chutí, ale pak by mi začala oxidovat. A to já nechci. Tak tu mám 2x 0,2l lahvičky. Jednu naplním, označím etiketou, co v ní je a nějaký popisek, jak jsem jí hodnotil, jaký jsem měl z láhve dojem atd.. Vše pečlivě zavřu, hrdlo šup do vosku a takto označenou lahvičku dávám do archivu. Druhou lahvičku 0,2l naplním zbytkem destilátu, který si také označím, ale piji jej. A proč to dělám?

Jasnou nevýhodou je, že pokud máte novou whisky, je skvělé jí pít z karafy nebo ideálně z originální láhve. Když jí pijete z noname lahvičky, již to není tolik sexy. Ano, to je velký psychologický problém, ale s tím já se umím s lehkostí sobě vlastní vyrovnat. Na druhou stranu to řeší jeden problém, co říkal při našem rozhovoru Jirka Šinogl a měl pravdu. Dnešní sběratelé jsou ti, kdo dávají šanci ochutnat budoucím generacím dnešní / minulé whisky, protože kdyby se vypili, nic by nezbylo. A toto mně fakt zaujalo. Pak jsme dlouze hovořili s Vaškem Routem, jak to dělá ve svém baru a říkal mi, Martine, já mám tu velkou radost, že mohu nechat dnešním whiskařům ochutnat, co by jinde a jindy neměli šanci zažít. A opět, měl pravdu. A tak mě napadlo, tý jo, Martine, ti kluci ti to tu doslova říkají, stačí jen poslouchat. A tak jsem si začal tvořit sbírku na „důchod“. Otevřená láhev nemá již žádnou sběratelskou hodnotu, to mě ale také nezajímá. Svým trojím dělením řeším problém:

• První díl 0,3l je to nejlepší. Skvělá kondice whisky v originální láhvi. Prostě požitek.
• Druhý díl 0,2l jde do archivu, budu mít možnost se k whisky za dvacet, třicet let vrátit, dát ochutnat přátelům, rodině.
• Třetí díl 0,2l je zase to nejhorší, protože již whisky není v originální láhvi, ale to je vlastně benefitní, protože by jinak oxidovala a ¾ kvality by bylo pryč.

Závěrem

Vy jste sám sobě umělcem. Taková sbírka „desátků“ může být velmi pěkně designově vyřešena. Já jí mám zalitou v červeném vosku, krásně popsanou. Jednou to bude poklad, i když ne finanční, ale takový má mnohdy mnohem větší cenu. Již nyní se moc, moc těším, až bude můj syn mít třicet let, nebo se mi narodí vnuk a sedneme si spolu a ochutnáme něco, co jsem pil, když se mi on narodil. A jednou mu značnou část této „sbírky“ nechám. Budu z toho mít ale velmi dobrý pocit, protože jsem mu daroval něco, co se nedá koupit, tj. kus svého srdce.

MK