Odpovědnost mravní?

Tento článek vyšel na blogu ještě ve starém systému 04. 08. 2018, takže jej nyní vracím. Jmenoval se Oslavy 100 let ČSR. Dnes jím reaguji na dnešní zprávu, že se banky chtějí vykoupit z tzv. daně z úspěchu. Také bych se rád vrátil ke včerejšímu článku, kde jsem doprostřed přiložil výstřižek z dobového deníku. Dnes se nebudeme zabývat česko – polskými vztahy, ale nadpisem pod článkem: Přestává odpovědnost formální, trvá odpovědnost mravní. A ta si myslím z českých bank zcela vymizela. Proto musí dnešní vláda, pokud není odpovědnost mravní, nahradit svojí velmi správnou daní.

Dnešní generace matně ví, co stalo v roce 1989, o roku 1968 tápe, 1948 je pro mnohé objevení Ameriky a 1918 je pouze nějaké datum, co vlastně chce od nás vědět paní učitelka. Není se tedy ani čemu divit, že sice všichni budou oslavovat vznik Československa, aniž by znali správný název, jímž byl Republika Československá. Pro mnohé možná detail, ale pro někoho jako já, zcela zásadní věc, když už se tedy chci chlubit nějakými sto lety státu, který již neexistuje a neexistuje ani ten společný československý národ. No nic. Snad jen pro detail, název Republika Československá se používal dva roky.

Totální odcizení

Když jsem poslouchal rozhovor s E. H. Coolidge před poslední volbou prezidenta USA, velice mě zaujala část, kde hovoří o elementárních morálních hodnotách prezidentů, pro které pracovala. Tou zajímavou myšlenkou bylo, že všichni „staří“ prezidenti, zcela automaticky dávali veškeré dary a pozornosti ze svých cest a setkání státu. Tedy, nic si nenechávali pro sebe. Když se setkali dva prezidenti, vzájemný dar šel automaticky např. do nějakého muzea. To se však s příchodem nové generace a nových pořádků změnilo. Dnes každý hraje jen na sebe a každý se rád nabubřele chlubí. Na prvním místě již není stát, tedy my, ale jedinec, tedy já.

Někdo by si mohl myslet, že v naší zemi je toto naprostá novinka. Naopak. Dovolte mi vzpomenout dvou ideálních příkladů, fyzické i právnické osoby, které nám dnes mohou připadat jako sci-fi. Bohužel.

Josef Hlávka

Český architekt, stavební podnikatel, politik a mecenáš se narodil 15. února 1831 v Přešticích jako druhý syn purkmistra Antonína Hlávky. Vystudoval gymnázium, Pražskou polytechniku, Akademii výtvarných umění ve Vídni. Během svého života si vydobyl věhlas evropského, snad i světového formátu.

Proč ale o něm píši? Málokdo o něm ví, že byl významným mecenášem v oblasti kultury a vzdělanosti. Jenže takové mecenášství v minulosti vypadalo trochu jinak, než jak jej známe dnes, kdy někdo daruje deset tisíc korun, ale musí u toho být padesát zástupců nejrůznějších médií, kdy nakonec zjistíte, že daná osoba nedarovala nic, protože peníze dostala od sponzora, aby se prodal product placement.

Tak pro příklad v Lužanech vznikl projekt založení České akademie pro vědy, slovesnost a umění císaře Františka Josefa I.. Na jejím vzniku měla jeho finanční účast rozhodující podíl, přispěl totiž anonymně 200 000 zlatých. Zřídil také České jubilejní nadání císaře Františka Josefa pro výtvarné umění, ze kterého byla poskytována stipendia vynikajícím studentům pro pobyty v zahraničí. Hlávka se také angažoval při založení Spolku studentských kolejí českých vysokých škol pražských. Ten měl podporovat nemajetné studenty UK a ČVUT a poskytnout jim bezplatné ubytování s veškerým zaopatřením. Díky jeho iniciativě vznikla i Hlávkova kolej, coby reakce na tíživou situaci chudších studentů, kteří v Praze těžko sháněli bydlení. Roku 1904 odkázal Obrazárně Společnosti vlasteneckých přátel umění svou sbírku 34 obrazů, 124 kreseb a akvarelů, 7 rytin a jedné plastiky. A takto bychom mohli pokračovat dále a dále. Snad ještě dodejme, že čtyři roky před smrtí završil své mecenášské úsilí tím, že ve své poslední vůli 25. ledna 1904 ustanovuje svým univerzálním dědicem nově založené Nadání Josefa, Marie a Zdenky Hlávkových, které podle statutu přiloženého k závěti mělo být ustanoveno ihned, nejdéle však do dvou roků po jeho smrti. Právnicky bylo Nadání tak dokonale vytvořeno, že přežilo jak totalitu nacismu, tak komunismu a do dnešních dnů plní nadace velkou část jeho odkazu. Jde o nejstarší nadaci s nepřerušenou kontinuitou v České republice.

Rudolfinum

Jak hovoří historie, budu opět citovat. Vznik Rudolfina jako víceúčelové budovy, jejíž koncepce neměla v té době obdoby, iniciovala Böhmische Sparkasse (Česká spořitelna), nejstarší peněžní ústav na území Českého království, založený v roce 1825. Prestižní stavba vypovídala nejen o finančních možnostech a zázemí Böhmische Sparkasse, ale i o jejím sebevědomí, odpovědnosti a přesvědčení o výsostné úloze umění. Jako místo stavby byla vybrána parcela na pravém břehu Vltavy, přesně naproti Pražskému hradu. Místo, kde stávalo tzv. rejdiště, káznice, Broscheova chemická továrna a nakonec pila podnikatele a rytíře Lanny, tak konečně získalo důstojné využití. O významu investora a zakázky svědčí také jména slavných architektů a stavitelů, kteří byli vyzváni k účasti v soutěži. Byli to například A. V. Barvitius, J. Benischek, V. Lunch, G. Niemann, O. Thienemann, V. I. Ullmann, A. von Wiellemans, J. Zítek a J. Schulz.

Zajímavostí této budovy je, že i když byla vybudována českým peněžním ústavem, vlastenci a pro Čechy, nese jméno po korunním princi Rudolfovi.

Závěrem

A proč to vlastně všechno píši? Sto let výročí republiky je sto let výročí republiky. Můžeme si položit otázku, jak by se zachovali tehdejší české elity dnes? A také si můžeme položit velmi jednoduchou otázku, jak se chovají dnešní české elity? Zkrátka a jednoduše, je to velký rozdíl. Už není žádné my, už zbylo jen já, já a zase jenom já. Je mi vlastně jedno, kolik se letos vypije piva, sní tučných kachen, prodá automobilů, nebo se narodí dětí. To jsou totiž dnešní počty úspěchu a slávy. Bohužel pro mě ne. Je mi velice líto, že už není Josefů Hlávků a odpovědných společností, které chápou český národ, jako svůj vlastní.

MK