Mnohdy bývá nejlepší začít pěkně zostra. A tak mi dovolte uvést můj oblíbený výrok Karla Havlíčka Borovského: “Kéž by nám to vlastenectví z huby do rukou přejíti ráčilo”. Nedávno jsem měl malou při s jedním hercem, který mi ve své naivitě tvrdil, jak se na chrám národní kultury skládal chudý lid korunku po korunce, aby byla naplněna odvěká touha po Národním divadle v kamenné podobě, ve které by odrážela hrdost celého národa. Amen. A jak to bylo tedy doopravdy? Kdyby se měl na Národní divadlo skládat chudý lid, nestálo by dodnes.
Krátce, rychle, stručně
Byla to aktivita českých vlastenců, kteří na podzim roku 1844 začali uvažovat o výstavbě kamenného divadla, která následně dostala reálnější rozměr až v lednu 1845, kdy František Palacký předložil stavovskému výboru českého sněmu žádost o „privilej na vystavění, zařízení, vydržování a řízení“ samostatného českého divadla. Privilej (oprávnění) byla udělena už v dubnu 1845. Čekalo se však dlouhých šest let, aby v dubnu 1851 vydal Sbor pro zřízení českého národního divadla v Praze veřejné provolání k českému lidu k zahájení sbírek. Kolik Národní divadlo stálo a kdo opravdu přispěl, si povíme nyní.
Legenda
S Národním divadlem si vzpomenu na seriál Cirkus Humberto a pak na mé oblíbené Světáky. V prvním mě zaujme, jak hlavní aktéři u maringotky sbírají do pokladničky na Národní divadlo a v druhém je to výrok pana Brodského: A já se ptám, kde by bylo Národní divadlo, kdyby nebylo venkova. Obávám se, že mnozí nepochopili vtipnost tohoto výroku. Národní divadlo by dodnes neexistovalo. A že je jeho historie plná překvapení a paradoxů, o který ani nevíte.
Kolik za kolik
Velmi zvláštní nadpis. Takže na Národní divadlo se vybralo 3 204 129 zlatých. Bylo utraceno 3 204 129 zlatých. Kolik byl v přepočtu jeden zlatý? Dnes je to ekvivalent zhruba 543 korun českých, z čeho nám vyplývá, že Národní divadlo bylo postaveno zhruba za 1 740 000 000 korun. Pro srovnání, roční plat úředníka byl 300 zlatých.
Z čeho čerpat
Zub času velmi rád pracuje, ale přeci jenom, čerpat informace máme z čeho. Např. v knize z roku 1881 od Fr. Ad. Šuberta „Národní divadlo v Praze, dějiny jeho i stavba dokončená“ se lze začíst do velmi zajímavých a pro mnohé překvapivě pravdivých informací, kdo a jak na Národní divadlo přispěl. A pro osoby milující pohádky to nebude čtení příjemné.
Kšeft je kšeft
Celý národ dnes říká tunel Blanka, Národní knihovna, dnešní svět je zkažený atd., ale opět tito lidé vycházejí z fatální neznalosti poměrů a historie. Národní divadlo mělo být postaveno maximálně za tři roky, což se velmi brzy ukázalo jako nereálné. Když opomenu přírodní komplikace, prosakování vody z Vltavy atd., musíme se zaměřit i na osoby, jež tvořily Národní divadlo. Kupříkladu stavbu realizoval mimo jiné i architekt Josef Zítek, který navrhl jednoznačně nejdražší variantu stavby a tak již od začátku bylo jasné, že peníze nebudou stačit. Zarážející je i fakt, kdy požadoval jako honorář pět procent z prostavěných nákladů, kdy do této sumy byl zahrnutý i materiál darovaný, který se následně přepočítal na běžné ceny. Stavba se tak neustále oddalovala a byly vypisovány nové a nové sbírky, z nichž každá tvrdila, že je již ta poslední. Tečku za touto tak trapnou situací udělala až třistatisícová zemská subvence.
Proti monarchii, proti císaři
Po napsání tohoto nadpisu jsem si vzpomněl na Járu Cimrmana. Ale jak to bylo opět doopravdy a kolik císařská rodina přispěla celkem?
Od začátku bylo nezpochybnitelně jasné, že stavba Národního divadla Franze Josefa velmi zajímá a po celou dobu zůstal největším soukromým přispěvatelem. Zúčastnil se již samotné výstavy soutěžních návrhů a na místě věnoval prvních 5000 zlatých. Dále si při každé návštěvě Prahy osobně prohlédl staveniště a pokaždé přispěl alespoň 1000 zlatých. Když divadlo krátce po svém otevření vyhořelo, byla to právě císařská rodina, kdo jako mezi prvními přispěla následovně: Císař František Josef I. a císařovna Alžběta přispěli úctyhodnou částkou 20 000 zlatých, korunní princ Rudolf s chotí Štěpánkou částkou 5 000 zlatých a arcivévoda Ludvík Viktor, nejmladší císařův bratr, částkou 1 000 zlatých.
V konečném součtu a přepočtu jen císařský pár přispěl ze svého, nikoli státního, na výstavbu Národního divadla částku zhruba 20 000 000 korun a i přesto se vděku prostých Pražanů nedočkal, naopak.
Pravda o původu peněz
Dalším velkým přispěvatelem byla česká, ale i německá šlechta. Jejich potomkové Národní divadlo podporují dodnes. Pro příklad můžeme jmenovat rody Kolowrat-Krakowských, Schwarzenbergů, Lobkowiczů nebo třeba Collorado-Mansfeldů. Více naleznete v obrazové příloze.
A aby toho nebylo málo, musíme si přiznat, hlavní částky přispěla města, stát a i např. sněm Království českého. Co se týče měst, přicházeli příspěvky doslova ze všech míst světa. A na závěr nelze opomenout příspěvky bohatých obchodníků, právníků, podnikatelů. Aby té exotiky nebylo málo, na Národní divadlo přispěl např. i ruský car. Dnes to neradi slyšíme, ale je to tak.
I přes značné úsilí i tak bylo peněz málo, asi zkrátka venkov málo vybíral, a proto bylo nutno si vzít i půjčky např. u Městské spořitelny. Musíme si mimo jiné i přiznat, že největší vlna solidarity se zvedla až po nešťastném požáru. Je to smutné, ale je to tak.
První představení
Ten, kdo by si pomyslel, že první představení bylo ryze vlastenecké a pro český národ, opět by se mýlil. Konalo se totiž ještě v nedokončené budově při příležitosti návštěvy čerstvě oddaného páru následníka rakousko-uherského trůnu Rudolfa s novomanželkou Stefanií. Celá akce byla uspěchaná a pár nevydržel ani do konce. V hledišti se to na místo vlastenců jen hemžilo lidmi v rakouských uniformách.
Závěrem
Paradoxů, zvláštností je celá řada. Dnes se lidé, kteří ani neví, co se dělo v roce 1968, spokojí s krásnou pohádkou o sběru peněz chudými občany na Národní divadlo. Jak však můžete v obrazové příloze velmi rychle zjistit, pravda byla zcela jiná. Kdyby záleželo pouze na běžných občanech, Národní divadlo by nikdy nestálo. Kdo by mě nyní chtěl podezírat z toho, že nejsem vlastenec, dovolil bych si článek zakončit dvěma výroky:
„Nemůže-li pravda býti projevena bez pohoršení, lépe je přijmouti pohoršení, nežli pustiti pravdu.“ Jan Hus
„Iluze máme každý, ale je otázka, mám-li vědomě dělat někomu iluzi, to jest lhát.“ TGM
MK
Tak český dějepis je plný lží a polopravd, bajky Čechů o Národním divadle jsou jen malinkou částí. Odporný český nacionalismus, jenž jako hydra povstal v roce 1802 a v roce 1897 vynesl na svět nacismus, dodnes tento přiblblý národ neopustil. Jak si český zamindrákovaný knedlík uzurpoval nárok na zemi jen těmi, kdož mluvili česky… Jinak citáty od Husa, něco jako Pepy Geobelse ve službách ničemy Václava IV, nebo dokonce sedmilháře TGM “sedí jak zadek na hrnci.” Ti dva zcela jiného hlásali, než činili. Ti dva štvali sprostě lidi proti sobě.
Čech, od nepaměti panovníky (Karlem IV. obzvláště) titulován jako lenoch a tuhá šíje a závistivec, se tuze rád jmenuje jako “obyčejný” nebo dokonce “slušný” člověk, přitom krade jako straka, je neschopný a skutečně jen závidí. Naštěstí se to dnes začíná měnit, chválabohu za to a máme už spousty velmi schopných a šikovných lidí..
Dobrý večer, na zdejší poměry velmi tvrdý, až radikální komentář. Přiznám se, že já osobně se považuji za velikého vlastence a nacionalismus ve své podstatě nepovažuji za nic špatného, nebo jiného, nežli ostatní myšlenky nebo věci, stejně jako čokoládu (dobrý sluha, zlý pán). On i komunismus nebyla špatná myšlenka, jen prostě nereálná. Na druhou stranu si musíme přiznat, že díky tomuto systému máme jedno z nejlepších zdravotnictví na světě, špičkové školství, velmi štědrý sociální systém atd.. I lež může být ve společnosti žádoucí a prospěšná, když je tvůrčí jako např. pojetí “ideální” rodiny. Všichni si slibujeme věrnost, ale jaksi ta procenta a realita hovoří jinak. To však neznamená, že vzhlížet k ideálu rodiny je špatné, i když víme, že to není tak úplně pravda. Čím více se zajímám o historii, filozofii, politologii atd., tím více dnešní svět spatřuji jako zlatý věk, byť s obrovskými riziky. A i přesto, že nesouhlasím se všemi popisy historie, chápu, že lež a iluze často tvoří a chrání více nežli pravda. Historie často musí zapomenout, zrůžovět, přizpůsobit se, upravit, aby mohl být zajištěný zdravý vývoj společnosti. Vím, že se to mnoha lidem nemusí líbit, ale je to tak. MK
Tento článek obrací pohádku o lidové sbírce naruby, aniž by čtenáři nastínil, že tehdejší finanční situace obyvatelstva ( ceny, struktura výdajů a příjmové rozvrstvení) byla úplně jiná a tehdejší výběry proto nelze hodnotit dnešním pohledem. Text poukazuje na velkorysé dary císařepána a dalších a staví je do kontrastu s českým venkovem, který zřejmě nebyl ochotný sáhnout do kapsy a přispět pár drobných.
Uvádíte roční plat úředníka, mohl byste uvést pro srovnání i roční plat služky, venkovského učitele, nebo jiných profesí (ne zaměstnanců státního aparátu)?
Z vyprávění svého otce vím, že na venkově chyběla hotovost. Lidé byli schopni se jakžtakž uživit, ale neměli jak přijít k penězům. Těch pár mincí se schraňovalo na případná vydání za doktora, pojistky ap. I ve mlýně předků se platilo zrním, nikoliv penězi.
Dobrý den, děkuji za komentář. Já nerozporuji váš názor. Já rozporuji názor, že český venkov a chudí lidé mezi sebou vybrali na Národní divadlo. Nevybrali. Dnes chceme věřit pohádce, že korunu ke korunce vybral chudý český lid na budovu Národního divadla, mj. jejíž stavba byla plná oportunismu a korupce. Přesně jak říkáte, nebylo z čeho a popravdě, lidem to bylo jedno. Je to pěkná pohádka, ale pořád jen pohádka. A dnes jsou herci největšími lobisty a lháři ve snaze doslova dojit státní a městské rozpočty. Ale jak i píšete, máte zcela pravdu. Nebylo kde brát. MK