Martin Krupička

Národní divadlo, pravda o sbírce

22.8.2018
The truth about the National theater

Mnohdy bývá nejlepší začít pěkně zostra. A tak mi dovolte uvést můj oblíbený výrok Karla Havlíčka Borovského: "Kéž by nám to vlastenectví z huby do rukou přejíti ráčilo". Nedávno jsem měl malou při s jedním hercem, který mi ve své naivitě tvrdil, jak se na chrám národní kultury skládal chudý lid korunku po korunce, aby byla naplněna odvěká touha po Národním divadle v kamenné podobě, ve které by odrážela hrdost celého národa. Amen. A jak to bylo tedy doopravdy? Kdyby se měl na Národní divadlo skládat chudý lid, nestálo by dodnes.

 

Krátce, rychle, stručně

Byla to aktivita českých vlastenců, kteří na podzim roku 1844 začali uvažovat o výstavbě kamenného divadla, která následně dostala reálnější rozměr až v lednu 1845, kdy František Palacký předložil stavovskému výboru českého sněmu žádost o „privilej na vystavění, zařízení, vydržování a řízení“ samostatného českého divadla. Privilej (oprávnění) byla udělena už v dubnu 1845. Čekalo se však dlouhých šest let, aby v dubnu 1851 vydal Sbor pro zřízení českého národního divadla v Praze veřejné provolání k českému lidu k zahájení sbírek. Kolik Národní divadlo stálo a kdo opravdu přispěl, si povíme nyní.

 

Legenda

S Národním divadlem si vzpomenu na seriál Cirkus Humberto a pak na mé oblíbené Světáky. V prvním mě zaujme, jak hlavní aktéři u maringotky sbírají do pokladničky na Národní divadlo a v druhém je to výrok pana Brodského: A já se ptám, kde by bylo Národní divadlo, kdyby nebylo venkova. Obávám se, že mnozí nepochopili vtipnost tohoto výroku. Národní divadlo by dodnes neexistovalo. A že je jeho historie plná překvapení a paradoxů, o který ani nevíte.

 

Kolik za kolik

Velmi zvláštní nadpis. Takže na Národní divadlo se vybralo 3 204 129 zlatých. Bylo utraceno 3 204 129 zlatých. Kolik byl v přepočtu jeden zlatý? Dnes je to ekvivalent zhruba 543 korun českých, z čeho nám vyplývá, že Národní divadlo bylo postaveno zhruba za 1 740 000 000 korun. Pro srovnání, roční plat úředníka byl 300 zlatých. 

 

Z čeho čerpat

Zub času velmi rád pracuje, ale přeci jenom, čerpat informace máme z čeho. Např. v knize z roku 1881 od Fr. Ad. Šuberta „Národní divadlo v Praze, dějiny jeho i stavba dokončená“ se lze začíst do velmi zajímavých a pro mnohé překvapivě pravdivých informací, kdo a jak na Národní divadlo přispěl. A pro osoby milující pohádky to nebude čtení příjemné.

 

Kšeft je kšeft

Celý národ dnes říká tunel Blanka, Národní knihovna, dnešní svět je zkažený atd., ale opět tito lidé vycházejí z fatální neznalosti poměrů a historie. Národní divadlo mělo být postaveno maximálně za tři roky, což se velmi brzy ukázalo jako nereálné. Když opomenu přírodní komplikace, prosakování vody z Vltavy atd., musíme se zaměřit i na osoby, jež tvořily Národní divadlo. Kupříkladu stavbu realizoval mimo jiné i architekt Josef Zítek, který navrhl jednoznačně nejdražší variantu stavby a tak již od začátku bylo jasné, že peníze nebudou stačit. Zarážející je i fakt, kdy požadoval jako honorář pět procent z prostavěných nákladů, kdy do této sumy byl zahrnutý i materiál darovaný, který se následně přepočítal na běžné ceny. Stavba se tak neustále oddalovala a byly vypisovány nové a nové sbírky, z nichž každá tvrdila, že je již ta poslední. Tečku za touto tak trapnou situací udělala až třistatisícová zemská subvence.

 

Proti monarchii, proti císaři

Po napsání tohoto nadpisu jsem si vzpomněl na Járu Cimrmana. Ale jak to bylo opět doopravdy a kolik císařská rodina přispěla celkem?

 

Od začátku bylo nezpochybnitelně jasné, že stavba Národního divadla Franze Josefa velmi zajímá a po celou dobu zůstal největším soukromým přispěvatelem. Zúčastnil se již samotné výstavy soutěžních návrhů a na místě věnoval prvních 5000 zlatých. Dále si při každé návštěvě Prahy osobně prohlédl staveniště a pokaždé přispěl alespoň 1000 zlatých. Když divadlo krátce po svém otevření vyhořelo, byla to právě císařská rodina, kdo jako mezi prvními přispěla následovně: Císař František Josef I. a císařovna Alžběta přispěli úctyhodnou částkou 20 000 zlatých, korunní princ Rudolf s chotí Štěpánkou částkou 5 000 zlatých a arcivévoda Ludvík Viktor, nejmladší císařův bratr, částkou 1 000 zlatých.

 

V konečném součtu a přepočtu jen císařský pár přispěl ze svého, nikoli státního, na výstavbu Národního divadla částku zhruba 20 000 000 korun a i přesto se vděku prostých Pražanů nedočkal, naopak.

 

Pravda o původu peněz

Dalším velkým přispěvatelem byla česká, ale i německá šlechta. Jejich potomkové Národní divadlo podporují dodnes. Pro příklad můžeme jmenovat rody Kolowrat-Krakowských, Schwarzenbergů, Lobkowiczů nebo třeba Collorado-Mansfeldů. Více naleznete v obrazové příloze.

 

A aby toho nebylo málo, musíme si přiznat, hlavní částky přispěla města, stát a i např. sněm Království českého. Co se týče měst, přicházeli příspěvky doslova ze všech míst světa. A na závěr nelze opomenout příspěvky bohatých obchodníků, právníků, podnikatelů. Aby té exotiky nebylo málo, na Národní divadlo přispěl např. i ruský car. Dnes to neradi slyšíme, ale je to tak.

 

I přes značné úsilí i tak bylo peněz málo, asi zkrátka venkov málo vybíral, a proto bylo nutno si vzít i půjčky např. u Městské spořitelny. Musíme si mimo jiné i přiznat, že největší vlna solidarity se zvedla až po nešťastném požáru. Je to smutné, ale je to tak.

 

První představení

Ten, kdo by si pomyslel, že první představení bylo ryze vlastenecké a pro český národ, opět by se mýlil. Konalo se totiž ještě v nedokončené budově při příležitosti návštěvy čerstvě oddaného páru následníka rakousko-uherského trůnu Rudolfa s novomanželkou Stefanií. Celá akce byla uspěchaná a pár nevydržel ani do konce. V hledišti se to na místo vlastenců jen hemžilo lidmi v rakouských uniformách.

 

Závěrem

Paradoxů, zvláštností je celá řada. Dnes se lidé, kteří ani neví, co se dělo v roce 1968, spokojí s krásnou pohádkou o sběru peněz chudými občany na Národní divadlo. Jak však můžete v obrazové příloze velmi rychle zjistit, pravda byla zcela jiná. Kdyby záleželo pouze na běžných občanech, Národní divadlo by nikdy nestálo. Kdo by mě nyní chtěl podezírat z toho, že nejsem vlastenec, dovolil bych si článek zakončit dvěma výroky:

 

„Nemůže-li pravda býti projevena bez pohoršení, lépe je přijmouti pohoršení, nežli pustiti pravdu.“ Jan Hus

„Iluze máme každý, ale je otázka, mám-li vědomě dělat někomu iluzi, to jest lhát.“ TGM

 

MK

Jiří

Děkuji za zajímavý článek. Je až děsivé, jak snadno se x-krát opakovaná lež, stává pravdou.

Martin Krupička

Dobrý den, velice děkuji za pozitivní zpětnou reakci. Obávám se, že dějiny jsou plné a postavené na krátkodobé paměti a zkreslování faktů. MK

27.10.2018

Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš.

100 Years of Czech Independence

2 + Číst dále
17.10.2018

Tři zprávy dle mého výběru 10/18

Three reports of my selection 10/18

1 + Číst dále
5.10.2018

Popisky filmů pro zábavu

Funny description of movies

1 + Číst dále